Kalibrace

Radiouhlíková aktivita v přírodě není konstantní, přičemž variace jsou způsobeny změnami v kosmogenní produkci ¹⁴C a je nutné kompenzovat tyto změny použitím kalibrační křivky.

První kalibrační křivky převodu konvenčního radiouhlíkového na kalendářní stáří byly sestaveny z dat z letokruhů borovic získaných Wesley Fergusonem v šedesátých letech a měly dosah 8 tisíc let. Od té doby je kalibrační sada postupně rozšiřována nejprve o letokruhy dalších stromů, zejména dubu, postupně i o data například z jezerních ročních vrstev sedimentů a dalších, a křivky jsou dodnes zpřesňovány a prodlužovány. V roce 1970 se začala odlišovat kalibrační křivka pro severní a jižní polokouli⁹.

Výsledkem kalibrace je jeden nebo více intervalů stáří, přičemž jejich šířka je určena přesností analýzy a průběhem kalibrační křivky. Některé úseky historie je obtížné datovat v důsledku nepříznivého průběhu kalibrační křivky a naopak jiné úseky jsou datovatelné s velkou přesností.

Na strmých částech kalibrační křivky (modře) je šířka výsledku datování ovlivněná zejména přesností stanovení aktivity radiouhlíku. Čím přesnější je (červeně), tím užší bude i výsledný interval (zeleně). Nejstrmější průběh má kalibrační křivka v místě tzv. bombového píku v polovině 20. století, kdy došlo k prudké navýšení aktivity radiouhlíku v důsledku testů jaderných zbraní. Tato část křivky umožňuje velice přesně datovat vzorky pocházející z tohoto období.

V obdobích, kdy aktivita radiouhlíku kolísala nebo stagnovala (tzv. plata), se výsledek datování rozpadá na několik intervalů s přibližně srovnatelnými pravděpodobnostmi pokrývající dlouhé časové období Ani nejpřesnější stanovení tuto situaci příliš nezlepší.